Po smrti Františka Julia roku 1689 se jeho dcera provdala za markraběte Ludvíka Viléma Bádenského. Bádenská markrabata zde panovala až do roku 1783. Již za vlády saských vévodů dochází k útlumu těžební činnosti. Začíná se vytvářet řada na hornictví nezávislých řemesel. Roku 1683 vydal vévoda Julius František listinu, na jejímž základě vznikl Spolek spojených cechů. V roce 1713 se objevují další řemesla mimo spolek - jehlaři, sklenáři, hrnčíři, a roku 1763 rukavičkáři a brašnáři. Na jejich činnost navazovalo obchodování. Kromě punčochářství a výroby krajek vznikají i další výdělečné činnosti (např. cvičení a prodej zpěvného ptactva). Věhlasu dosáhli i místní hudebníci. Důležitým zdrojem obživy obyvatel Perninku bylo také lesní hospodářství. Vlivem úpadku hornictví a epidemií nemocí byl Pernink v letech 1770-1772 postižen velkou bídou a hladomorem.

Roku 1783 předává markraběnka Eleonora Augusta (poslední svého rodu) správu panství do rukou knížete Jana Schwarzenberka. Ale již roku 1799 připadá celé panství České koruně. Císař František I. jej roku 1811 věnoval lénem arcivévodovi Ferdinandovi z Würzburku, který roku 1814 získal zpět své dědičné Toskánsko. V držení toskánských arcivévodů zůstalo panství až do roku 1918. Podmínky k životu a obživě perninských obyvatel byly kritické. Obrat k lepšímu nastává v 1. polovině 19. století. Pod vedením Adalberta Meinla vzniká v Perninku textilní závod. Rozšiřuje se i dřevovýroba a kovovýroba v menších podnicích. V roce 1843 zde žilo téměř 1800 obyvatel ve 207 domech. Roku 1899 byla otevřena železniční trať z Karlových Varů do Potůčků s přípojem do Saska a právě tehdy dosáhl Pernink období nového rozkvětu, které trvalo až do 2. světové války (počet obyvatel se pohyboval okolo 3500 - z toho pouze 50 Čechů). Po odsunu téměř 90% německých obyvatel v roce 1946 došlo poměrně brzy k novému osídlení (okolo 1200 obyvatel). Po ukončení těžby uranu v Jáchymově část místních odchází a vzniká mnoho rekreačních chat a zařízení.

zdroj: Obec Pernink